Tisícročná včela

V podstatě to bylo úvodní představení festivalu Divadelní svět Brno a hned taková trefa! Tisícročná včela v podání souboru Divadla Andreja Bagara v Nitře donutila zmlsané brněnské publikum, aby téměř neustále aplaudovalo při otevřené scéně a na závěr doslova vyskočilo ze sedadel a tleskalo a křičelo a tleskalo a křičelo a tleskalo a křičelo. Tak všechny strhl divoký slovenský temperament, kterého bylo představení plné, tak všechny strhly melodické písně zpívané celým srdcem, taneční vložky hodné špičkových tanečních souborů a nosný, dramatický příběh plný lásky k domovu, k chudému, ale malebnému Liptovu za časů Rakouska – Uherska. Aby ty písně nebyly krásné, když je napsali takoví mistři jako Vašo Patejdl a Kamil Peteraj.

Pravděpodobně znáte stejnojmenný film Juraje Jakubiska, ale toto představení se jím neřídí. Je to muzikál, který má jiné zákonitosti než má film, a těch se drží. I ty nejsmutnější chvíle děje jsou díky písním projasněny krásnými, dojímavými melodiemi, láska je podávána decentně a velmi zpěvně a množství komických scén vyvažuje obrazy tvrdého života na chudičkém Liptově. Ale jaké by bylo sebekrásnější představení, kdyby je nehrál tak výtečný soubor, jaký má DAB. Plným právem je považován za jeden z nejlepších na Slovensku.

A ten temperament! To nebylo hrané, ten mají všichni v sobě, málo platné, proti nim jsme my tady „studení čumáci“. Pitky a bitky chlapů v liptovské krčmě, ženské divočení doma i na zábavách, eskapády zedníků vandrujících za prací do maďarských měst, řádění v Pešťském hampejzu, dokonce i výjev z Bostonu – tak strhující reje u nás neuvidíte. Tak vás strhnou, že málem neoceníte půvabné kostýmy ani malebnou scénu, budete sledovat jen děj. Taneční část souboru, čtyři páry, zdatně doplňovali ostatní herci, kteří to měli rovněž „v nohách“. A přestože toho křepčení museli mít ažaž během představení, zbylo jim dost energie na drobné kousky při děkovačce.

Na hudební scéně Městského divadla Brno jsem viděl mnoho nádherných muzikálů, spoustu krásných představení, ale Tisícročná včela byla jiná káva. Nechci srovnávat, nechci tvrdit, že lepší, ale jiná, úplně jiná, a já jsem byl rád, že jsem na ni šel.

Byl to zážitek, jaký bych každému přál.

Ale proč byste jej nemohli dopřát, i když vám toto představení uteklo. Vždyť není žádný problém zajet si na ně do Nitry, pokud tedy seženete lístky. Jsou to jen dvě hodinky pohodlné jízdy po dálnici na Bratislavu a pak na sever po dálnici na Žilinu, ze které u Trnavy odbočíte východním směrem opět po dálnici na Nitru a Banskou Bystrici a hned první nitranský exit vás zavede po široké silnici rovnou do centra, téměř k divadlu, kde se pak už budete jen chvilku motat při hledání místa k zaparkováni. Můžete jet i přímo přes Hodonín a Trnavu, ale obávám se, že neušetříte ani čas, ani náklady.
Nejen divadlo, ale i město Nitru si užijete. Zhruba deset minut pěšky od divadla, po pěší zóně, po ulici Štefánikově, je obchodní centrum Mlyny, obdoba brněnské Vaňkovky, kde příjemně a užitečně provětráte peněženku a kde se můžete i výborně najíst. Mimo to, souběžně se Štefánikovou vede ulice Farská, kde zhruba uprostřed je italská restaurace Boccaccio, no prostě MŇAAAM a ne moc drahá.
Já vím, kurs koruny, ale napište panu Rusnokovi, on na mne nedá, že by měl místo velkých exportérů začít co nejdříve podporovat drobné importéry, protože dopad na HDP je v obou případech srovnatelný, i když ne tak přímočaře zjevný, a že ta druhá varianta je z dlouhodobého hlediska přínosnější.
Kromě Mlynov má Nitra další dvě obchodní centra, Centro a Max, která však nejsou tak po ruce, i když určitě stojí za navštívení, protože v každém najdete jiná lákadla. Nechcete-li utrácet, na opačné straně od divadla je Nitranský hrad s katedrálou, krásným výhledem na město a malebnými uličkami starého města.
Za shlédnutí toho stojí v Nitře mnohem víc, Kalvárie, poustevníkova jeskyně na Zobori, samotný Zobor, park s koupalištěm pod hradem a to jsem nikam nevešel. Chcete-li si pobyt o den, dva prodloužit a užít si město, hned naproti divadla jsou dva luxusní hotýlky a kousínek po Štefánikově hotel Tatra s vyváženým poměrem cena/kvalita.Uvidíte, že Nitra je milé, útulné a malebné město, které si oblíbíte a kde vám nebude nic chybět. Ani výborné divadlo.

Národný muzikál, ako Martin Kákoš, režisér a scenárista v jednej osobe, pomenoval adaptáciu známeho románu Petra Jaroša Tisícročná včela, mal premiéru v nitrianskom Divadle Andreja Bagara. Uvedeniu muzikálu predchádzala rozsiahla reklama, takže veľká sála divadla bola plná na prasknutie. Predstavenie sa začalo kvôli technickej poruche takmer o hodinu neskôr, čo dramaturg Svetozár Sprušanský vtipne ospravedlnil s odôvodnením, že všetky slovenské diela sa rodia s ťažkosťami, ale výsledok je o to lepší. Takže poďme sa pozrieť, či sa očakávania splnili. Celkový dojem zo scény muzikálu bol ohromujúci svojou veľkosťou, množstvom účinkujúcich, choreografiou, hudbou, postavou otca Pichandu v podaní Mariána Slováka, vypätým vystupovaním všetkých účinkujúcich atď. Veľké javisko bolo sčasti zaplnené úľmi rozličných rozmerov, pohyblivým pozadím, ktoré sa podľa potreby roztváralo a zároveň poskytovalo plošiny s cestičkami a zadnou projekciou. Záhadou bolo množstvo stoličiek zavesených nad celým javiskom (niekto si mohol myslieť, že to bol symbol Slovákov-domasedov). Autor scény Pavol Andraško nechal dostatočný priestor pre účinkujúcich, hlavne tanečníkov. Krásne, funkčné i štylizované kostýmy pochádzali z dielne známej kostymérky Ľudmily Várossovej, takže vizuálny zážitok bol vcelku zabezpečený. Muzikálová hudba (Vašo Patejdl, texty piesní Kamil Peteraj) musí byť melodická, aby dokázala divákov strhnúť, zároveň sa musí prispôsobiť textu hry a mať funkciu posúvača dejov alebo charakteristiky postáv, situácií a pod. K. Peteraj si zvolil druhú cestu, teda charakteristiku postáv, situácií, pocitov a pod., čím istým spôsobom brzdil vývoj deja a predlžoval i tak dlhé predstavenie. To isté platí aj o choreografii Jaroslava Moravčíka, dostatočne nápaditej, variabilnej a štylizovanej. Tanečných vstupov bolo priveľa, niektoré boli pridlhé (napr. scéna občianskych nepokojov), resp. nevhodne rozložené. Kým prvá časť prekypovala tanečnými výstupmi a pestrým striedaním všetkých zložiek, v druhej dominovalo slovo hovorené i spievané, nevyváženosť a opakovanie použitých divadelných prostriedkov, prevaha prozaických prvkov a pod. Zároveň bolo potrebné trochu prihliadnuť aj na synchrónnosť slova a hudby v playbacku. Nemožno závidieť autorovi scenára, ktorý mal pred sebou zložitý román a úspešný film Juraja Jakubiska s Jozefom Krónerom v hlavnej úlohe. Martin Kákoš vsadil na dve vlastnosti zvolenej témy: na vykreslenie charakteru slovenského človeka a vlastenectvo na úkor divadelného deja, čo sa prejavilo hlavne v druhom dejstve, ktoré končí rečou včelej kráľovnej vo funkcii rozprávača. Tejto vízii sa prispôsobil text, choreografia i texty piesní. A to všetko v štylizovanej podobe. Škoda, že režisér neustriehol hrubosť výrazu murárov v jednom prípade, lebo inak jazyk muzikálu bol primeraný a v súlade s témou. Niekoľko národnostných treníc autor riešil s humorom a nadhľadom. Nejaké skraty sa našli pri budovaní vzťahov medzi postavami, neboli dotiahnuté, iba sa o nich príležitostne niekto zmienil (napr. o manželstve Hermíny a Valenta). K prednostiam inscenácie patrili výkony všetkých účinkujúcich. Svojím herectvom i speváckym výkonom dominovala Eva Pavlíková ako včelia kráľovná a vzhľadom na prekonanú chorobu aj Marián Slovák ako Martin Pichanda. Obecenstvo kvitovalo vstupy detí, ktoré boli vhodne inscenačne volené, a tak spestrili obraz slovenskej dediny. Obecenstvo prijalo muzikál s nadšením a nekonečnými ováciami, aké si divadlo už dávno nepamätá. Záverom treba zdôrazniť, že divadelnú realizáciu muzikálu Tisícročná včela treba pokladať za veľkú smelosť, ale i potrebnosť. Román P. Jaroša, Jakubiskov film i Kákošov muzikál dokázali, že v slovenskej literatúre existujú veľké témy, len ich treba nájsť a spropagovať, hoci aj prostredníctvom ľahkonohej múzy.